ROZHOVOR S HEREČKOU KRISTÝNOU JANÁČKOVOU na téma „Prošly jsme se KE ŠTĚSTÍ“
Prošly jsme se KE ŠTĚSTÍ
Rubrika: BLESK PRO ŽENY
Chůzi doporučují psychologové i psychiatři k udržení klidu a pocitu spokojenosti. Stačí pár kilometrů a máte vyhráno. My ale našly tři ženy, které jejich doporučení vzaly tak trochu ve velkém. Co to s nimi udělalo po několika týdnech, nebo dokonce měsících, když každý den prostě jen šlapaly?
Moje kamarádka Mona jde poutní cestu do Santiaga se svou kamarádkou Kristýnou. Ale tyhle holky to pojaly po svém. Vyrazily před lety z Tábora, šly týden, pak nasedly na vlak a vrátily se. Další rok navázaly tam, kam došly vloni. A tak to dělají už několik let. „Spočítala jsem, že takhle do Compostely dojdeme asi za 15 let,“ smála se, když mi to vyprávěla. No a co! Tady totiž nejde o lámání rekordů či dokonce závod. Tyhle cesty mají být o poznání sama sebe a srovnávání s ostatními je jednou z věcí, kterých se potřebujete zbavit. I kdybyste to po týdnu vzdala, nic se neděje. Co putování udělalo s Lilií, která vyrazila se synem, Lucií, která ho zvládla sama, a Kristýnou ve společnosti manžela?
S MUŽEM DO TIBETU
KRISTÝNA JANÁČKOVÁ (39), NA MATEŘSKÉ DOVOLENÉ
Herečka Kristýna Janáčková v dubnu porodila v Nemocnici Neratovice druhého syna Elliota Olivera. Nebýt putování s manželem, možná by na takový zázrak ani nedošlo. Ale Kristýna nechodí jen s ním.
Cestu do Compostely popisuje většina lidí jako přelomovou. Týká se to i vás?
Byl to takový můj odrazový můstek pro práci na sobě. Ráda bych si ji ještě někdy zopakovala. Cestování mě velmi nabíjí, posouvá mě dál, otevírá mi nové obzory, nové možnosti. Otevírá mi oči v mnoha směrech. Je to skvělá příležitost pro poznávání sama sebe.
Vy jste ale jen u jedné pouti nezůstala…
Kromě poutní cesty do Santiaga jsem prošla i kus Bosny a Hercegoviny, zde jsem poznala bosenské pyramidy. Obě tyto cesty jsem absolvovala s kamarádkou Lucií, se kterou jsme pak na základě našich zkušeností a poznatků vytvořily deník intuitivního cestovatele Svět je láska, který vyšel i knižně. Tenkrát byly mému synovi tři roky, o rok později čtyři a nesmírně se mi stýskalo. I po mém muži. A právě s ním jsem se pak v srpnu 2019 vydala na cestu, která na mě měla největší dopad – do Tibetu.
V čem byla jiná?
Pobývali jsme tam mezi domorodci v horách. Spali jsme u nich v malých vesničkách a přes den poznávali krásu a úskalí místního života. Byl to nepopsatelný zážitek, hluboké poznání a vyléčení mnoha vnitřních bolestí a zmatků. Byla to cesta, ze které ještě nyní hodně čerpám a toužím se tam minimálně jednou vrátit. I s dětmi. Cesta do Tibetu mě i mého muže velmi obohatila a posunula nejen nás, ale i náš vztah do úplně jiných výšin. Právě zde padlo i rozhodnutí mít druhé dítě.
Umíte si představit, že byste vyrazila i s dětmi?
Samozřejmě. Nemůžete tedy vycestovat úplně všude, kam chcete, nemůžete se plně věnovat sobě a partnerovi, ale mě děti obohacují i na cestách. Učí mě vidět spoustu věcí jinak. Mimo ČR bych ale s dítětem vycestovala nejdříve až po jeho prvních narozeninách. Každopádně jsme se synem Luisem byli u moře, když mu bylo 16 měsíců. Bylo to nezapomenutelný. Od té doby jsme byli ještě několikrát u moře v různých zemích, ale i na krásných místech v ČR a na horách. Časem určitě podnikneme něco dobrodružnějšího. Ale na to teď nemyslím.