Rozhovor s vrchní sestrou specializovaných ambulancí Janou Kolmanovou
Práce zdravotní sestry je každodenní adrenalin, říká Jana Kolmanová, vrchní sestra specializovaných ambulancí v Neratovicích
K jakým proměnám dochází v profesi zdravotní sestry? Jak lze tuto práci skloubit s rodinným životem? A jsou studentky a studenti připraveni na praxi hned po škole? Nejen o tom hovoří Jana Kolmanová, vrchní sestra specializovaných ambulancí Nemocnice Neratovice.
Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?
Bylo to již v dětském věku a inspirovala mě sestřička Zdenička, která pracovala na dětském středisku, kam se mnou mamka docházela. Původně jsem chtěla být dětskou sestrou,
ale tenkrát se velice přihlíželo k politicky kádrovému profilu, a ten v té době nebyl zrovna reprezentativní.
Jeden praděda byl legionář, druhého zastřelili při pokusu o nelegální překročení česko-německé hranice. Členem strany nebyl v rodině také nikdo, tudíž jsem byla přeřazena z dětské sestry, kterých se ke studiu přijímalo méně, na zdravotní sestru. Dnes jsem za to vlastně ráda. Paradoxem je, že tehdy výběrovou SZŠ (průměr známek na vysvědčení nesměl být vyšší než 1,4), jsme ukončily jako Diplomované zdravotní sestry, a jednoho dne, po změně vzdělávací legislativy, jsme se probudily jako všeobecné sestry.
Proč jste se rozhodla právě pro Nemocnici Neratovice?
Almeda je taková „srdcovka“. Do této nemocnice jsem nastoupila v roce 1994, na vznikající gynekologicko-porodnické oddělení. Zde jsem, s menší pauzou, pracovala do roku 2009. V roce 2019 jsem se vrátila zpět, ale do ambulantního sektoru.
Jaký byl Váš kariérní postup, než jste se stala vrchní sestrou ambulancí v neratovické nemocnici?
Začínala jsem jako sestra v kartotéce a dispečerka ZS ve Zdravotním středisku Spolany. Došlo k privatizaci a celé středisko bylo zrušeno. Nastoupila jsem tedy jako sestra na RZS. Došlo k privatizaci, změnil se majitel a vedení a já jsem odešla do Nemocnice Neratovice. Zde jsem pracovala jako sestra u lůžka, později jako staniční sestra a posléze jako vrchní sestra. Mezitím jsem absolvovala pomaturitní specializační studium na NCO-NZO v Brně. V roce 2009 jsem z Neratovic odešla do Nemocnice v Brandýse, kde jsem pracovala taktéž jako vrchní sestra na GPO. Bohužel, nemocnice změnila majitele a ten se rozhodl gynekologicko-porodnické oddělení zrušit. Našla jsem si práci v soukromé ambulanci, kde jsem pracovala dalších 6 let. Protože mi chyběl kolektiv, rozhodla jsem se vrátit zpět do nemocnice.
Vzpomínáte si na svoje začátky?
To si vzpomínám jako by to bylo včera. Posadili mě na dispečink k vysílačce, kde jsem měla zařizovat převozy pacientů sanitními vozy v celém okrese Mělník. Neumíte si představit, jak se za 5,5 roku mateřské dovolené člověku ztenčí slovní zásoba… Měla jsem ale velké štěstí na nadřízené, kolegyně a kolegy.
Patříte mezi zkušené sestry. Jak se z vašeho pohledu mění tato práce?
Mění se nejen sama práce sestry, ale i pohled na sestry. A myslím, že pohled veřejnosti je odlišný od pohledu lékařů. Pro pacienty sestra v ambulanci znamená jen zažitou součást „vybavení“ ordinace, protože oni přichází za lékařem. A není divu. Žádný z nich nemůže vědět, kolik věcí sestra musí udělat pro a při jejich ošetření nebo vyšetření. Naopak to vědí lékaři, kteří nás berou jako své kolegyně, tedy alespoň ti naši. Sestry jsou prostě stejně důležité, jako lékaři. Proto si nedokážu vysvětlit, proč došlo k tak velkému propadu společenského kreditu této profese. Někdy je mi z toho smutno. Pokud přijde konfliktní pacient a rozhodne se někomu vynadat, je to sestra. A takových pacientů je víc a víc. Sestra se celou svou praxi musí učit nové a nové postupy, činnosti, legislativu, doplňovat si odborné znalosti z různých medicínských oborů, přizpůsobovat se oboru, systému práce i ordinační době lékařů, se kterými pracuje. A není to vždy jednoduché.
Jsou absolventky zdravotnických škol na svoji práci dostatečně připravené?
Absolventi žádné školy nejsou dostatečně připraveni na nástup do praxe, každý se musí učit a získávat zkušenosti. Mám ale pocit, že v současných osnovách středních i vyšších zdravotnických škol je nedostatek praktické výuky. V době mých studií SZŠ jsme měli praxi od 2. ročníku 2x týdně, ve 3. ročníku měsíc souvislé praxe, a hlavně každé letní prázdniny měsíc povinné brigády u lůžka na oddělení v libovolné nemocnici. A podotýkám, že zdarma. A to byla ta nejlepší škola. To už dnes není a v době prázdnin se do práce nikdo ze studentů nehrne.
Jak jde skloubit profese zdravotní sestry s rodinným životem?
Vždy se to dá nějak zvládnout. Když jsou děti malé, je to trochu složitější, ale dá se to. Ve směnném provozu je to o něco jednodušší, službu si můžete vyměnit s kolegyní a vystřídat se s partnerem. V jednosměnném provozu to nelze a je to pět dnů v týdnu. Ze své zkušenosti můžu říct, že přechod ze směn na ranní není jednoduchý a najednou máte pocit, že nemáte žádný volný čas. Obojí má své výhody i nevýhody, ale obojí je zkušenost.
Co vám práce zdravotní sestry dala?
Především pocit, že dělám práci, která je potřebná a má smysl. Pokud pomůžete někomu, kdo to potřebuje, potěší vás to. Pokud vám poděkuje, potěší to dvojnásob. Jste součástí něčeho, co funguje jako dobře promazaný stroj a stačí jedna porouchaná součástka a hned se to odrazí v jeho plynulé práci. Je to každodenní adrenalin. Jak říká Miroslav Donutil – a pořád se něco děje.